V dětství jsem vyzkoušela řadu různých aktiv, kroužků a činností.

*

Například jsem rok byla zapsána do orientačního běhu….zjistila jsem, že nemám orientaci…díky bohu za mapy.cz a Waze.

*

Přihlásila jsem se do kurzu plavání… Honili nás tam, jak nadmuté kozy. Byla to moje první a poslední hodina.

Na vodu i plavání nedám dopustit…ovšem ve svém tempu bez nutnosti podávat výkony.

* 

Pár let jsem dělala sportovní i moderní gymnastiku. Moje mamka v ní v mládí excelovala.

Já ne. 

Po 4 letech jsem měla problém udělat kotoul na kladině a o stojce radši ani nemluvím.

*

V první třídě jsem se přihlásila do pěvecké soutěže.

Po první sloce „Vyletěla holubička ze skály“ mě paní učitelka jemně zarazila a doporučila mi, přihlásit se radši do recitační soutěže.

*

O výčtu svých aktiv v dětství bych mohla psát ještě dlouho… mažoretky, debatní kroužek, florbal, kurz první pomoci, dramaťák, karate, tenis, lyžování, golf, kolo, ….

Někteří říkali, že nemám pevnou vůli a u ničeho dlouho nevydržím.

Já jsem to vnímala, tak, že přece nebudu dělat něco, co mě v danou chvíli nebaví.

Za každou z těchto věcí, které jsem měla možnost si vyzkoušet a oťukat si, jsem vděčná.

Obohatila mě, dozvěděla jsem se něco o sobě, i když jsem v ní neexcelovala nebo dokonce „propadala“. 

Dodnes z toho čerpám. 

*

Díky gymnastice jsem získala pružnost.

*

Když jsem se po dvaceti letech vrátila ke golfu, šlo to daleko jednodušeji.

*

V dramatickém a recitačnímu kroužku jsem si vyzkoušela vystupovat před publikem 

* 

Kolo dodnes patří k mým oblíbeným sportům.

* 

Díky debatnímu kroužku jsem si uvědomila, že neexistuje jen jeden správný názor …že záleží z jakého úhlu se díváme.

Věnovala jsem se celé řadě seberozvojových aktivit s nadějí, že některá z nich vyřeší mé strasti a problémy.

Studovala jsme arteterapii, absolvovala jsem výcvik koučování, techniky mindfulness, velké zalíbení jsem našla v gestalt přístupu, pozitivní psychologii a emoční inteligenci. 

Všechny tyto přístupy jsou úžasným zdrojem inspirace a v určitém období mi byli velkou berličkou.

Pořád mě však něco vedlo hledat dál….

Objevila jsem, že mě velmi naplňuje cestování.

Myslím, že je to tím, že díky němu člověk poznává více sám sebe.

Ocitá se v novém prostředí mimo vyšlapané cesty, seznamuje se s neznámými lidmi, zvyky, objevuje nepoznané.

Vyčlení se z rutinu a získává nadhled.

Přijde mi to nesmírně obohacující.

Co na cestování nejvíce miluji?

předehru – přípravu cesty…..

Proč?

Protože můžu hledat….zajímavé a netradiční místa k navštívení, nejlepší letenky, ubytování, zážitky, vhodný itinerář.

Má potřeba hledačky je uspokojena.

Stále ale není nasycena….

Hledám, co by ji mohlo dosytit…

Přišlo to. Jako blesk z čistého nebe.

Dodnes si přesně vybavím ten pocit, kdy jsem se poprvé ponořila do praxe Continuum.

Láska na první pohled, teda spíš POHYB. 

Něco ve mně se probouzelo….tělo. 

Učinila jsem objev století.

Mé cesty nemusí směřovat jenom ven, můžu cestovat i do sebe…do svého těla.

Tělo, něco tak samozřejmého, vždy přítomného. 

A přeci v sobě skrývá tolik potenciálu, moudrosti…

Tělo ví.

V okamžiku, kdy jsem přestala brát své tělo pouze jako nástroj či stroj, se mi otevřely dveře do nezmapovaného území.

Připadám jako Alenka v říší divů.

Mimo zajeté koncepty, vzorce, naučené mechanické pohyby…

*

Odpovědi jsou v nás.

*

Hledám, ne proto abych našla.

*

Hledám, protože mě to baví.